Zmatená

v očích se třpytily záblesky naděje,
cestu blesky si našli prostředkem aleje.
alej značila srdce jedný holky,
stromy naopak bolestí vymetený dvorky.
víla, jak nazval ji seděla tiše,
obrovske křeče v žaludku, v břiše.
tíhla ji bolest psychiky, těla,
všechny tyhle bolesti potlačit chtěla.
bála se uvěřit že naděje se vrací,
vždyť před časem ji objevila - tichou a spící.
sedla si do deště, pod oblohu z nebes,
z jejiho srdce zbyla jen špinavá pelest.
přisel však zachránce anděla nabízí,
vrak k nové plavbě potichu pobízí.
otevřít oči víla uz nezvládla,
pořád ty pocity, jak kytka povadla.
potichu sedí tam, tiše se třese,
nevidí anděla co k ní někdo nese.
tak sedi tam zmatená v bouři a dešti,
pocity schované v děravém plášti...