Láska neumírá

Na zemi se troška krve roztekla,
mé tělo zůstalo ležet.
Konečně jsem ze světa utekla
a teď můžu dál běžet.

"Zastav se." povídá mi.
Dívám se mu do očí
a pohledem mě mámí,
k mému tělu se otočí,

ruku mi podává a já mu věřím,
cítím ve vzduchu lásky nádech,
jenž si pohrává s běloučkým peřím
křídel na jeho zádech.

Vede mě k domečku a otevírá.
Vyděšená kočka syčí.
V tom domě radost umírá
a mě ten nářek ničí.

Vládne tam smutek a teskno,
mladý kluk pláče a křičí,
jeho radost prchá oknem přes sklo
a padá venku do jehličí.

"Proč ?!" křičím já a křičí on.
V dálce, kde jsou ovocné sady,
ozývá se hlasitě zvon.
A já teď stojím u něho tady,

dívám se, jak kytici růží
přináší na můj hrob,
cítím i ostrou bolest, jež mu prošla kůží
a která nás zavedla oba do těch dob,

kdy jsme se za ruce vodívali
a na houpačkách si hráli,
když jsme se na sebe podívali
a mlčky před sebou stáli,

jak hladíval moje vlasy
a slavil se mnou svátky...
Najednou všechny ty časy
vrátily se k nám zpátky.

"Kam běžíš ? Zastav se !" křičím,
svou ruku mu podávám a on ji svírá...
Naše láska nebyla zabita ničím.
Žije dál... a neumírá...