Po kolejích..... smrt

Po kolejích kráčím
počítám spojnice.
Nademnou se ptáci vznáší
vedle teče klenice.

Po kolejích kráčím dál
je ticho..
jen občas skřivan zazpíval,
ať už nechodím dál...

Já stěží vnímám jeho slova,
znám sotva jeho řeč.
Po kolejích kráčím znova
v hlavě jenom jedna věc.

A se smutkem ve tváři
usedám na koleje.
Když v tom mě ozáří
světla vlaku-pozdě je..

Hukot, rychlost jeho síla,
utéci jsem nestačila...

A potom na kolejích krev,
slyšet jen tlumený řev.
O kus dál mé bezmocné tělo,
které ještě chvíli se chvělo.

A ten skřivan letěl pro pomoc
vak už bylo pozdě moc.
Zem prosáklá krví - na ní já,
mé mrtvé tělo ležet zůstává.

A o měsíc později, o měsíc déle,
stojí pár lidí nad mým hrobem
...proč se někdo zde i směje?
Když já cítím teď chladnou zem..

A na náhrobní desce
vytesaný nápis zní:
"Někdo nese to lehce,
někdo cítí s ní."