nádraží

Žije jedna víla, co láme stébla kroky,
sedí uprostřed kolejí naboso už roky.
tříska z kolejnic v dlani se schovává,
krvavou stopu v kolejích nechává.
na nádraží v nebesích trochu se chvěje,
každý anděl pta se ji kam asi spěje.
některým andělům pořád mizí spoje,
čekají na další,plášť ve větru vlaje.
občas se nějaký vlak trochu přiblíží,
všichni se zvedají jen ona je za mříží.
čeká kdy přijede vlak její smrti,
schová ji uprostřed písečné drti.
poznala anděla co mu vlak ujel,
vedle ní sedl si, na věčnost dojel.
slibuje ji život, zpátky na zemi,
trochu se bojí aspoň mně, zdá se mi.
poslouchá jazykům kterými hovoří,
nechápe proč tam je, proč se s ní pitvoří.
proč ji chce pomoci? proč tam teď sedí?
nikdo si ji nikdy nevšiml a on na ni hledí.
najednou řítí se zatáčkou vlak,
ví že za chvíli ucítí bolest,ten tlak.
podívá se jí do očí,nabídne jí dlaň,
v myšlenkách se jí rozbíjí o vlak bílá laň.
jak tenhle příběh skončí, co osud připravil,
nemá nikdo odpovědi, kdo by ten vlak zastavil...