Bez pohybu

Tvé tělo, bílé jako křída
Ztratilo dávno již něžná motýlí křídla
Ta jako dvě tenké nitky z hřbetu jeho opadala
A jako poupata bez vody žalem v prachu cest byla rozlomena
Mladá dívka nad neštěstím tím pokleká
A v usedavý pláč propuká
Srdce její nyní svírají bolestná muka
Snaží se zpět, křídla ta opadlá nasaditi hned
Snaha její je marná a tak v nejistotě a prachu cesty Lemované pustými lesy
Čeká až Jitřenka prozáří mohutná oblaka
A paprsek prozradí začátek rána
Kapky rosy máčí nohy její jemné
Když noha se sametovou trávou sune
Vlhkost, ta vpíjí se do suchých jejích pat
Které nechtějí nechat dívčiného ducha na pospas
Dívku zima v brzkém ránu polévá
A pod skromný její šat se rozlévá
Bílé tělo její je prokřehlé
A ztrácí se v temné, kopcovité krajině
Dívka k rozbouřenému potoku dochází
A drobnýma nohama jej přechází
Na druhé straně potoka
Spatří však před sebou proroka
Ten radu jí dává a na správnou stranu posílá
V tom!
Cosi uhodilo na veliký zvon!
Ten již po léta, malý kostelík uprostřed polí obývá
Rez a stáří z něj na první pohled patrny jsou
A spolu se ztrouchnivělým kostelíkem
V rozlehlém to poli, násilnou jsou ozdobou!
Blíží se dívka ke kostelíku, pláč majíc na krajíčku
Slzy jako hrachy po tvářích se koulejí
Když vzpomínky na kostelní zvony
Znovu do sestřiny hrobky ji vracejí
Náhle!
Dívka o kořen stromu u lesa před polem zakopne
A její tělo k zemi padne!
Není tu nikoho, kdo dívce by pomohl
Proto musí následovat sestru svou do společného hrobu!