Zrnko písku

Brouzdá se pískem
a hledí na zchátralý maják,
slunce žhne a pálí do tváře.
Čin jeho stane se riskem,
co myslí, že dokáže?

Jedno světlo-oslní ho,
neřekne nic, jen něžný bezmocný výkřik.
S druhým zábleskem ztrácí její stopy z dohledu.
Třetí záře-pohltí ho,
řekne si-královnu života až do svého konce povedu-!
-POdívej, obloha kvete, vychutnáme si ten okamžik.-

-V písku, co nechali jsme být
,my dva spolu a každý zvlášť,
vezme voda.-
Až Vlnka, vlnu mine, dobrý pocit
-nechali jsme žít-
A v tom písčitém hrobu,
ukáže se podoba,
na níž čeká se, trvá to dlouho dobu,
než každý najde si nový plášť.

Pod duny písku pohřbí krutou zášť,
do lehkých mračen děsivě zakřičí-tak tady, tady máš-
srdce na dlani a zrnko písku do něj zadřené,
vždy vše není krásné, občas je vše zkažené.

A proto ruku svou jí podal,
pak stiskl pevně,
nůž bolesti
do srdce nemilosrdně bodal,
kéž dovedé jí ke štěstí
a jeho pohltí nezkrotná síla země