Hádka anděla a ďábla

Anděl s ďáblem
přou se o duši
staré babičky.

Anděl:Duše té ženy si nezasluhuje pekla!

Ďábel:Půjde do nebe, aby Vám ulétla?

Anděl:Ne, bude žít poklidně a bez vidlí u zadku!

Ďábel: No jistě, tak si ji strčte k hodným kůzlátkům.

Anděl: Dáváš mi tedy duši té ženy?

Svítá naděje....

Ďábel: Tak si ji vemte, vy křídlaté běhny!

Anděl: My nejsme běhny, my jsme tváře, které drží ochranné ruce nad dobrotivými dušemi

Ďábel: Já vím, ty tvářičko, ale víš, kdo jsme my?

Anděl: Vy jste rohaté potvory se záští a vidlemi.

Ďábel: Bez urážky, ale ty jsi sen, co někdo sní.

Anděl: Možná ano, ale koho to zajímá, už táhni.

Ďábel si opřel vidle o rameno a odešel.
Čas anděla a jeho duše nadešel.
Anděl vzlétl s duší staré dámy,
jsou dobrotiví andělé mezi námi?
Nevím a vědět to nechci,
vždyť po smrti se nedozvím věcí...