Oblázky

Za černými brýlemi slzy ukrývám,
o otázkách stále stejných přemítám.
Otázky...
jsou jak říční oblázky
co v dlani schovávám.

Proč,proč živote můj
stále nade mnou lámeš hůl?
Víc smutku než radosti mě potkává
i láska výpověď mě posílá.
Tak pověz živote můj,
co nyní teď....co dělat mám?

Sundám černé brýle s uslzených očí,
sluníčko vykouklo,vidíš,říkám si.
To pohladí a slzy osuší.
Sevřu pevně oblázky ve své dlani,
teplo své do nich dám,
usměji se a ..a věřit začínám,
že naději na radost i lásku ještě mám,
ano určitě mám.