Zajíc

Zajíc tančil divoce a rychle jako čtverec
únavou občas upadl na koberec,
nepolevil, právě vykroužil koňská slova.
Piruetou je propýřil a zase znova
přiložil na tvář ostří žiletek.

V rohu němě mlčí ta hlava koně
doufající, těšící se jistě ne skromně,
až zajíc konečně padne.
Nezůstanou už myšlenky žádné
a jí se vrátí slova.

Posílá do světa odrazy jeho tváře
když rozlévá se poklidná luny záře.
a do všeho jen syčí kýčovitý podobraz
jak zajíc tančí a jeho oholená tvář.

Vůně se line z jehličí, do toho saxofon,
vyloudil divoce nepřirozený tón,
že probral se ten kůň u baru,
co vzhlížel k jahodovému poháru.