Čarodějnice

Když probral se z mrákot, nevěděl kde leží
na nedávnou bitvu vzpomněl si jen stěží
teď kolem jeho lože žena prochází
ke stáří značnému už jí moc neschází.

Něco tam míchá, něco tam vaří
soustředeně se přitom tváří
něco tam slévá, něco tam kuchtí
nevábné vůně, nevalné chuti.

Potichoučku něco ši šeptá
občas skřípavě se chechtá
brzy ho bude mít ve své moci
splní jí sny osamělých nocí.

„Štáva z trnky, volská krev a žluč
to všechno do jedné misky strč,
sanytr, křen, jalovcový olej
zamíchej a svěcenou vodou dolej.

Nastrouhám kořen mandragory
láska přenese i hory
já kouzla znám, budeš můj navěky
už teď se těším na tvé doteky.

Že ti to nechutná, to je fuk
za pár dnů budeš zdravý kluk
třikrát denně lektvar užívej
na svět kolem smutně se nedívej.

Tvé zranění zas tak vážné není
to překonají muži nasycení
proto polévku silnou pojídej
uvidíš, zase ti bude hej.

Místo slámy lehni si na seno
zatím nezvedej těžké břemeno
za chvíli budeš zas plný síly
já vezmu na sebe podobu víly.“

Talíř s polévkou k loži mu donesla
nahlas a vášnivě slova svá pronesla:
„Jen jez, můj statný bojovníku
budeš mít sílu jak stádo býků“.

Muž zbrocený potem hlavou kroutí
něco temného stále ho rmoutí
srdce v divokém rytmu buší
nějaký problém správně tuší.

Ta žena vskutku divně vypadá
další chmura muže napadá
proč vlastně je mu ku pomoci
a vedle lože tráví noci?

Snad po něm nebude nic chtít
to už je lépe v hrobě hnít
teď rozsvěcí v ložnici černé svíce
že by to byla čarodějnice?!

„Nechci vypadat nevděčně
však necítím se bezpečně
mám špatný pocit z této chýše
a nepříjemnost cítím v břiše.

Mám z toho všeho divný dojem
zima mnou třese jako trollem
když v horečkách se zmítám v loži
jako bych byl bodán noži.

Kdo ví, kolik mi zbývá dní
už nejeden mohl být poslední
a ty do mne cpeš tenhle hnus
co připomíná ovčí trus.

Možná ode mne čekáš víc
než můžu ti dát - nedám nic
možná to bude velká drzost
ale i zraněný mám svou hrdost."

Žena naštvaně se tváří
zase se jí to nepodaří?
Vzala ze skříňky malé váčky
„a teď skutečně namíchám s…..“

Míchá lektvar s krví a žlučí
něco nespokojeně si bručí
chtěla toho muže ovládat
přesto ale nedá si nadávat.

„Slepičí pařát, žabí krev a žluč
vypij to a potom bídně skuč
síra, hlína, z muchomůrky olej
uvidíš, jak z toho klouby bolej.

Já ti dám takhle mě ponižovat
za chvíli půjdou tě do země pochovat
až hlína na tvé tělo dopadne
nikomu slza z oka nekápne.

Časem zas další války budou
země se zbarví krví rudou
až bude po příštím lítém boji
někdo jiný mě uspokojí.“

Tak ten, kdo přežil boje vřavu
nakonec přece ztratil hlavu
je to tak, žena odmítnutá
umí být víc než válka krutá.