Jaro

Co ty víš,
když stále spíš?
Když ty jsi vlastně jiná,
jiná nežli zima.

Co ty víš,
když prosedíš
celé noci u zrcadla,
zda-li jsi vlastně nezestárla?

Co ty víš,
když jenom sníš?
O okolním světě,
co nikdy neodkvete.

O zurčení řeky,
co v uších zní ti věky.
O šťastném zpěvu ptáků,
co nejsou jen na letáku-

-natištění.
A ty tlusté stěny
ač zdobeny tě mučí,
když řeka v uších zurčí.

A ty si lokny češeš
v noci u zrcadla.
Před časem neutečeš,
přec jsi nezestárla, neomládla.

Tvé vlasy
barvu nemění.
Konec tvé krásy?
Vždyť ten není.

Však na čele vrásku
ti prohlubuje strach,
že i přes tvou lásku
svět ocitne se v temnotách.

Jsi sladká vůně,
jíž snaha tvá plodí.
Když ve tvém lůně
se nový život rodí.

A není náhoda,
že tvou matkou je příroda.
A že jako dítě ses stále smálo,
pokřtila tě jménem: "Jaro".

Tak co ty víš,
když vlastně spíš po tři čtvrtě roku?
A dlouhé chvíle prosedíš
ve stínu tří soků.

Ve stínu tří sester, bratří,
popíráš, co tobě patří.
Popíráš lásku, co od lidí máš,
když tři čtvtě roku si ve zdech pospáváš.