Z deníku sebevraha

Déšť na parapet vyklepává svoji píseň,
blues slzy steklé po tváři,
jenž stopu slanou nechala a tíseň,
pocity vpité v polštáři.

Ve větvích vítr kvílí,
jako zástup hladových
a myšlenky v tuhle chvíli
jsou hroty šípů jedových.

Mám ostrý nůž v zádech,
kterým kdosi otáčí,
na poslední nádech
mi síly sotva postačí.

Tak až zavřu oči
a tma pokryje mou kůži,
nebyl to zločin,
na hrob polož mi růži.

Rudou jako kapky krve
s trny pichlavými jako led.
Všechno je jednou napoprvé,
ale tohle bylo i naposled.

Nebyl to zločin,
je mi teď líp.
Tak otevři oči
a koukej dál jít.

já jsem teď anděl,
Tys jím vždycky byla.
Jen už nejsem sváděn
pudy svého těla.

Už nikdy Ti neublížím,
už nikdy Tě nezklamu.
Už nikdy Tě neuslyším,
nikdy touhou nevzplanu.