Pohádka

Na palouku u lesa
když stříbřila se nebesa,
seděla v tichu krásná diva,
nohy jí skrápěla voda živá.

Omamně voněl houstnoucí les
hvězdy svět halily uvnitř a přes
a líbezný nesl se půlnocí hlas
když elfové písní svou proťali čas.

S vánkem si stromoví šeptalo do noci
prastaré pohádky o snech a o moci,
o časech králů a tajemstvích žen
o bájném Artuši a krásné Gwen.

Jak mávnutím proutku pak vyšlehl jas
když odezněl prostor a vymizel čas.
Pak rytíři na bujných koních zas vyjeli
a Merlin tam ve věži míchal své lektvary.

Jeden snad pro lásku, pro lepší svět,
a druhý tajemný, co vrací čas zpět.
Pak na starý pergamen vtiskl svůj vzkaz,
pro všechny co hledají ztracený hlas...:

Až potemní nebe a zem půjde spát,
vydej se po stopách svých vnitřních rad.
Nalezneš srdce své, překročíš čas
a zázrakem víry zas odkryješ nás...