Teplice

Polibky deště na sklech autobusů
zamlžená skla dech cestujících
obyčejná stejná města jak čísla akrobatů
tisíce slov občanů mlčících
kapky vody na střechách oknech chodnících
lehké kroky studentů vodu čeří
jednou budeš vypadat jako anděl do nebe stoupající
já budu ta kdo v tebe věří.

Koruny stromů slunce ozařuje
dnes poznávám i jemný větru dech
procházím neznámými tmavými jasnými ulicemi
snažím se být tak lehká jak hloupý vzdech
a cítím se hloupě když odmítám
odmítám a stále návrhy zamítám.
Už dost běž pryč ty renesance naivní!
Máš divné myšlenky nevhodné až moderní.