Hrob

Rozlehlá zelená lučina,
zčernalých kamenů lán.
Na nebi duhová skvosina,
v kostele sborové "ámen".

V černém mramoru písmo zlaté,
lety sem tam odlouplé.
Možná jméno občas zmeta,
jméno duše prokleté.

Kolem toho hrobu, celá alej stojí,
nedaleko ve vsi, matka dítě kojí.
Nepřemýšlí nad tím, kde její synáček skončí,
nechce vědět, co přinese ten den zítřejší.

Léta jdou a hrob dál stojí,
i ten ptáček se ho bojí.
Černý kámen stále mlčí,
příběh svůj dnes nepoví.

Dítě dávno shrbené,
o strom, o hůl, opřené.
Matku svojí dávno pod zem dalo,
pak tu zůstalo, již samo.

Hrob, ten hrob čeká,
až zem se opět rozevře.
Ptáček na větvi se leká,
komu zem útroby své rozevře.

Už ne dítě, stařec,
bránou z kovu prochází.
Před hrobem své matky kleká,
zlé myšlenky jej provází.

Nebude to chvíle dlouhá,
i on do hrobu polehne.
Nezbývá už ani touha,
a zem na něj dolehne.