Olivy

Zahalen v podzimním šeru
horký čaj do dlaní beru.
Když už nehřeje láska její,
tak alespoň ten čaj…

Pohlížím do nahých stěn
a cítím se opuštěn
do té doby, než-li popřejí
mně rodiče dobré ráno.

A náhle zjišťuji, že kdosi
mě přesto stále v srdci nosí!
Ač hříchem trouchnivím.
Láska je to, co dál nás nese
skrz doby trpké jak olivy
žalostmi, depresí i stresem.

Sedím nad šálkem čaje.
Úsměv se probouzí v mé tváři
a v hlavě báseň zraje.
Sám celý zraju! K stáří…