Muzikant

Na ulici chudý muž stál,
Chmury svým nástrojem rozdával.
Jediné ucho nemohlo neslyšet
Píseň, jak zkažený je tento svět.

Místo, kde stál pronajmout si musel,
I když byl chudý, jinak by visel.

Muzikant, ač laskavý a mladý,
Neměl pro svět žádné klady.
Démony a faleš kolem sebe viděl,
Za všechny se jisto jistě styděl.

Když vlastník chodníku slyšel tu píseň
Ihned jej ovládla neskonalá tíseň
„Vždyť o nás radničních pánech zpívá,
Umlčen býti musí, co jiného zbývá?“

Radní mu odpustil dva týdny placení,
Bude-li zpívat třeba o lesů kácení.
S tím se něco přec dělat dá
Než jen spílat do aleluja.

Po čtrnáct dní chudáka nikdo neviděl
A starou písničku nikdo též neslyšel.

S patnáctým dnem se vrací muž,
Kdosi však z davu v ruce má nůž.
„Všichni jsme démoni, není to tak?
Nejde již zastavit rozjetý vlak.“

S poslední slokou písně důvěrně známé
Vystoupí neznámý, do srdce bodne.
Muzikant umírá, na rtech se slovy:
„Vždyť já to říkal, budeš mít okovy!“

Na márách muzikanta nesou
Lidé se strachem už třesou.
O světu reálném kdo zpívat bude?
Démoni a faleš také. Je všude!