Zničená pouta

Moje drahá, Ty...
Ty moje nejlepší kamarádko.
Vždy jsem to věděla,
připustit jsem si to nechtěla,
teď pravdou se to stalo.

Skončilo pouto co vázalo nás k sobě.
Už nevím proč,
zda kvůli mně či Tobě.
Avšak vím jedno,
už nevrátí se zpět
ten námi vytvořený, teď zpřetrhaný svět.

Držely jsme jedna druhou,
nyní strach ze samoty mám.
Párkrát jsme vstaly každá blbou nohou
teď vzadlujeme se dál a dál.

Co se to s námi stalo?
Stupidní důvod všechno pokazil.
Jako by se mi nebe sesypalo...
Však přesto volám sbohem ze všech sil.

To sbohem bolí a trhá mi srdce,
nechci ať je zas na kusy.
Život je krásnej jen lidi jsou svině,
a Ty jsi pormarnila všechny mé pokusy.

"Snad to pak bude v klidu",
říkalas, pamatuješ?
"Teď máme jen takovou pauzu"...
Copak Ty vůbec ničeho nelituješ?

Slzy mé prolité kvůli nám,
kvůli Tobě...
Neříkám,
že jsem bez viny,
jen - zklamala jsi mě hodně.

Najivně myslela jsem,
že bude to navždy.
Ty, moje kamarádko,
zničislas všechny pouta,
mlčíš,
přesto to pozná každý...
Co?

Že strčilas mě do kouta,
k pavoukům, špíně a starým láskám,
k věcem co dávno pryč jsou.
Prohlížím fotky a nahlas ti tleskám,
zbavila ses mě brzy.
Zvláštní, jak tyhle věci rychle jdou.

Snad tohle zvládnu, to že Tě namám,
časy se mění...
Nikomu ale už nedám
co vzalas mi Ty...skutečné přátelství.