Vztah

Klapou tvé podrážky,
klávesy psacího stroje,
položím na vážky,
jen váhu stejnokroje,

na druhou misku vah,
položím tvoji duši,
jež přešla přes můj práh,
aniž to možná tuší,

duše je neklidná a divá,
to bude tím, že patří tobě,
kdekdo se na nás tajně dívá,
vůbec se nehodíme k sobě.

Já mladý stařec, ty ještě dítě,
co na tom, když to tak má být,
možná tě chytnou, zneuctí tě,
názor většiny, tak přeje si to lid.

Nabokov jistě obrací se v hrobě,
s ním společného nemám vůbec nic,
svou lásku dal jsem pouze tobě,
proč říkají mi – hodný strýc?

Jsi poupě právě vykvetlé,
já bota, která po něm šlape,
jak jeví se to ve světle,
že náš vztah dobře klape?

Co je světu do toho kolik nás dělí let,
kolik je v nás citu?
Hlavní je, že žijeme, že nám patří svět
a též to, že – jsi tu!