Milada Horáková

V srdci tíhu nese, po okupaci naší Země.
Ale ona nesklání hlavu svou,
hrdě bojuje za Zemi svou!
Nahlas odkrývá pravou tvář komunistů...
Zatknutí, mučení a bolesti,
takhle trpěla jen pro svou Zemi.
Soudní síň plná levicové zvěře,
pohlíží na Horákovou nevděčně.
Ve vzduchu je cítit zrada a nenávist,
z levicové strany pouze závist.
Hrdý hlas Horákové zní síní,
ještě stále neztrácí naději.
Kladívko v místnosti zaznělo,
rozsudek byl vyslechnut.
Trest smrti
Horáková nesklání hlavu,
nechce prosit prezidenta o milost.
Otec a dcera ale žádají, marně.
Prezident podepisuje souhlas o trestu smrti.
Vše je ztraceno.
Jediný podpis jí zničil život.

Cela chladná, postel zaprášená
a na ní sedí Milada Horáková.
Z okení mříže sleduje modré nebe a svit slunce,
které už nikdy nespatří.
Nikdy nespatří krásy své Země,
o kterou do posledních chvil bojovala.

Letní večer, měsíční svit, loučení se svou rodinou,
ale ne fyzicky, jen pouhými písmy a listy papírů,
které nikddy nebudou čteny a oplakávány, ale všichni věděli,
jak svou rodinu milovala, jako svou Zem, za kterou bojovala.

Naposled, nemůže se setkat ústy svými z ústy své prvorozené dcery. Jediný dotek rtů, by řekl víc, než několik dopisů na rozloučenou.
Dcera v křečích pláče, ne před matkou, nesmí.
Doma pláče a svírají jí srdce, že její matka, její vzor,
musí zemřít.

27.června
Oprátka svázaná kolem krku,
hrdě zdvižená hlava.
Nohy svázané lanem.
"Jsem pokorná a odevzdaná do vůle Boží- tuto zkoušku
mi určila já jí procházím s jediným přáním: abych splnila zákony Boží a zachovala své čestné lidské jméno... jdu s hlavou vztyčenou."