Prolog

Já sedím tu a píši básně,
o věcech, které v srdci mám,
cítím se s nimi prostě krásně,
jednou je všechny lidem dám.

Přál bych si, aby alespoň jeden,
našel se člověk na světě,
který by cítil býti se sveden
a zas byl na čas dítětem.

Těm zbylým duším, které se trápí
a nemohou se vrátit zpět,
bych touto sbírkou, alespoň trochu,
nahradit chtěl jim sladký květ.

A pokud ani nektar z květu,
nedokáže je utišit,
vzkazuji jim jen jednu větu,
"Tak naučte se šťastně žít!"