Slova jsou nůž

Krok za krokem,
co noha nohu sune,
snad přískokem,
kde cesta má se vine,
snad za soumrak,
plný temných mraků,
sunu se jak vrak,
rozbitý silou strachu.
Zrak prokalený,
plný vidin smrti,
jsem vzdálený,
ty nemůžeš mě chytit,
jak poločas rozpadu,
který se žene vpřed,
jak pacient z ústavu,
vyříznutý jak vřed.
Nemohoucnost myšlení,
která mou duši tlačí,
svět je jako vábení,
co s nitrem stále válčí.
Podej mi dlaň
a drž ji pevně,
slova jsou zbraň,
tak chladnokrovné.
Byl jsem uražen,
a sražen až na chladnou zem,
od představ odtržen,
a do pekel vyhozen.