Láska k upírovi

Dívám se na tvář padlého anděla,
dotýkám se ho, i kdybych neměla.

Však ten tvor který člověku se podobá,
s lidmi společného jen málo má.

Krásnýma, krutýma očima se na mě dívá
a za smyslnými rty ostré zuby skrývá.

Sluneční světlo nemá rád
a je těžké utišit jeho hlad.

Já se ho však nebojím, i kdybych měla,
v jeho objetí spočinout bych chtěla.

Však kolik lidí přede mnou skončilo v jeho náruči
a teď je smrt má ve svém područí?

Bylo jich mnoho, říkají jeho oči
a ještě mnozí zemřou, než se jeho život skončí.

I já bych mohla být na jeho seznamu,
dobře to vím, ale věřím mu a snad se v něm nezklamu.

Opustit ho totiž není v mých silách,
cítím, jak zpěněná krev proudí mi v žilách.

A srdce v bláznivém rytmu buší,
tenhle upír ukradl mi duši.

Venku už se rozednívá, měla bych jít,
však chci tu ještě chvíli být a snít.

Náhle slyším v hlavě jeho hlas: „Měla bys jít,
měla bys jít a už se nevrátit.

Zítra a už nikdy více bys za mnou chodit neměla,
nechápu, jak ve mně můžeš vidět anděla.

Jsem vrah, živím se krví a příliš mě zebe
pomyšlení, že jednou bych mohl zabít i tebe.“

Však nemyslíš to tak, já to vím
a už na odchodu s úsměvem ti odpovím:

„Zítra mě čekej, já opět přijdu k tobě,
i kdybych měla skončit v hrobě!“