MUŽ

Na cestě černým lesem, kde stromy se nad zemí sklání,
já jdu a cítím krutý chlad, o dalším člověku nemám zdání.
Mám strach a bojím se jíti dále, však udělat to musím, pro svého pana krále.
Tu náhle ze tmy tajemné, vystoupí osoba, jde přímo ke mne.
Já zděšena v úleku zůstanu stát, bojím se, na útěk chci se dát.
Však člověk ten, za paži mne chytí, já zastavím se, jiného nemám zbytí.
On pohledem probodne mou prochladlou tvář, já v okamžik ten, cítím horkou zář.
Posadí mne na mech, pod nebe plné hvězd, já velkým strachem, jen těžko skrývám třes.
Však otevře svá vyschlá okoralá ústa, a já?
Můj třes právě ustal.
Vypráví o vodě, o hvězdách, o louce, lesích,
vypráví o slunci, rostlinách, lidech a věcích.
Strnulá v údivu do tváře mu hledím, jak něčím zmámená, jen tupě sedím.
Ten člověk snad jen se mi zdá, on převelkou duši má.
Poslouchám, vůbec nezdá se mi cizí,
když najednou - ten člověk zmizí.