BALADA O DRAKODLAKU - ELFCE

Když býval jsem drakem, to byly časy,
svět kolem byl plný stromů a krásy.
Oblaka bílá pode mnou plula
a v lesích rozsáhlých elfská rasa žila.

Výšky jsem miloval stejně jakou louky,
s dorými přáteli po lesích toulky.
A v časech pak zlých, když války sem přišly,
s elfy jsem bojoval a chránil je křídly.

Srdci mému nejblíž však jedna elfka byla,
přítelkyně nejlepší, když ještě žila.
Že pro sebe i zemřem, slib jsme si dali,
naštěstí budoucnost jsme tehdy neznali.

Nastaly časy zlé, zrada a válka,
našeho života špatná to stránka.
Ze všech sil bil jsem se stejně jak ona,
dodnes já slyším její poslední slova:

"Příteli drahý, jak moc mám tě ráda,
však s Tebou už nespatřím příštího rána.
Smrtí nic nekončí, nezapomínej!
V srdcích svých přátel navždy dál žijem."

Mluvit už nemohla, však ještě žila,
když jsem ji pokládal na svoje křídla.
Tiše jsem šeptal, že nemluví pravdu,
že ránu vstříc s ní ještě naposled vzlétnu.

Ran svých jsem nehleděl, když času jsem unikal,
na cestu nevidě, slzami se zalykal.
Když slunce jsem spatřil k zemi jsem kles,
víc nesnes jsem břímě to, které jsem nes.

Když vědomí ztrácela, ještě se usmívala,
ke mně se pevněji přimykala.
Když pak i já temnotu jen už jsem před očima měl,
co s krví mou děje se vůbec jsem nevěděl.

Ze srdce mého rudá krev vytryskla,
s krví Tvou elfskou se navždy pak smísila.
Přátelství největší je to co nás pojí,
když krev má rudá mísí se s Tvojí.

Od těch dob tisíce let už uplynulo,
jedno však nikdy se nezměnilo.
V krvi mé přežívá přítel můj elfka
a ze mě navždy je drakodlak - elfka.