Báseň o větru a hvězdách

Vítr tiše zpívá si,
lístek na zem padá si.

Podzimní plískanice už se blíží,
snad proto oheň v krbu hoří.

Lidé kolem schází se,
vyprávění znějí a nejen směsice.

Jako zvony, stohy, skály,
příběhy mají i své Svaté Grály.

Já jeden také kdysi slyšela,
vyprávěl o tom, že světla vzešla z popela.

Ze tmy zazářily plamenem,
šeptající věčným životem.

Mrkají a tiše hovoří,
jen lidské ucho jejich zpěvy neslyší.

Pro nás navždy němé budou,
i když provází nás staletími hudbou.

Někdy opouští nás přece,
mizí za temnotu svého srdce.

Padají se svou snivou září,
která je chvíli na to provází.

Pak ale zhasnou a navždy zhynou,
když v kometu se mění a pak splynou.

Temnota zaplňuje jejich místa,
snad narodí se nová a to jistá.

Z popela oheň znovu zaplane
a na obloze vysvitne nová naděje.

Hvězda.