Neprší

Neprší.
Ale já utíkám.
Kéž by pršelo.
Vyhýbám se imaginárním loužím
a kličkuji mezi provazci
Vody, které vidím jenom já.
Má kůže je suchá, přesto jako by mi
Po tvářích tekl make-up rozpuštěný deštěm.
Ještě chvíli.

“Pojď si sednout.”
“Musím se prvně usušit.”
“Cože?” nechápavě povytáhneš obočí.
Maličko sebou škubnu. “Ale nic.”

Má duše se zatahuje stejně jako potemnělá odpolední obloha.
“Nekoukej z okna, když s tebou mluvím. Nikdy mě neposloucháš.”
“To není pravda.”
Snadná lež, která mě nepřinutí odhlédnout od nebe. Nepovažuji za nutné dívat se ti do tváře.
Zklamání.
Znechucení.
Rezignace.
Hněv.
Ještě jsi mi to neřekla.