Zoufalá

Nikdo mě neslyší, neposlouchá, nebo slyšet nechce.
Já snažím se jen vyjádřit svůj názor, vždyť to není přeci trestné!
Prý demokracie, ale já ji nikde nevidím.
Chci říci své pocity, já se za ně nestydím.
Když křičím, volám do ticha, do prázdna.
Ne do prázdna ne, ale každý za něčím pospíchá a nikdo nevidí problém ostatních, zoufalství a potřebu pomoci.
Nikdo to vidět nechce.
Mluvím a mluvím, ale nikdo mě neposlouchá, každý má strach a bojí s o svůj svatý klid.
Však život není o tom, jen v blahobytu žít.
Když zoufale šeptám, nikdo si toho nevšímá.
Nikdo si nevšímá jedné zoufalé lady.
Když křičím, jsem obviněna za špatné chování.
Tak co mám tedy dělat? Už se zoufalství nevím.
Prý raději měla bych mlčet, proč to splnit neumím?
O co by to bylo pro všechny jednodušší, neslyšet a nevidět nic, než jen své hrané štěstí.
Však pro mě by to znamenalo trpět stále víc.
Každý jen zavírá oči před problémem ostatních.
Já však nechci takhle to mít!
Než být jako oni, to radči nechci žít.
Tak pomalu, však jistým krokem jdu,
a už cítím vodu na nohou.
Pak v pase, u krku, i hlavu mám už pod vodou...