Dívka z obrazu

Bosými chodidly chci zastavit rozjetý vlak
Své vášně v metru A z plakátů
jejich pláč
Těžce se chápe co znamenají slzy
padají k nohám jak společnost
hluboko
za význam něžností
na dlažbu absolutna Déšť se veršuje
nahými těly do oken
Kráčíš probdělým sněhem
cihel co vystupují z omítky
opuštěných domů
Někde silně uvnitř
je slyšet Jacquese Brela
vzlyká špínu ulic
do ticha pokojů
Kde obtáčíš kolem prstů
vlasy
dívky z obrazu
která nezná svý jméno
Tvá kůže je rozpálená Je to horká cesta
v létě
a prorážíš břehy atmosféry
Venku zase hnije lidskost Její touhy
a černá síla uhlem klouže po
papíře
Za nehty jen deštníky Falešné naděje
Lidi se ptají proč tu jsou
Jen ať zahodí svoje smutky paradoxního
umění
druhým kázat vodu
Jdu s tebou Prší
Mokré košile
lepí se do propletených duší
kdesi v příboji
malířského plátna