Preludium syrového rána

Každý den v síni běsů začne hrát orchestr melodie, které zněly nocí v uších zklamaných. Hlavní kapelník zdvihne ruku a slepí se zaslepenými rozezní harfy kostnatým stínem rozedřených prstů.
Je to drásavá píseň temného smutku, co zadusí modrou naději svítání.

Na podstavci fialovém
se plní urna pro sny určená
solí a prachem kroků marných,
tónem syrového výkřiku
zklamaného chodce
který šel
za písní vodopádu
v času žáru slunečního.

Empúzy v němém výdechu
přehluší křik svůj na malou chvíli
než dozní
poslední tóny žalmů
co zaniknou ve skřeku běsů posílených
dechem života
z noci promarněné.

A unizonem vrcholným
den skončí zaklapnutím víka urny
která se ponoří
do nicoty
aby uvolnila na katafalku
místo pro novou schránku
vykovanou počátečním snem.

Každé ráno si vnímaví pročtou ve tvářích těch co snili, nové příběhy. Příběhy podmalované hudbou ze síně běsů.