V očích kočky

Že toužím po tobě věz
že posvětí mé city kněz.
Že zpovídám se z lásky k tobě,
že má zlost skonala, leží v hrobě.
Že ustřihnou ptákům křídla,
že půjčím ti šálu, abys mi nenastydla.
Že vytvořím tlustou čáru,
za vším a nasednu...do kočáru.
Že vykouzlím bílé vločky,
že pozoruji temné oči..naší kočky.
Že doba je zlá a láska není,
že velcí básnící padají v zapomnění.
Že ležíme na výsluní nazí,
že z tvé tváře studené na zádech mne mrazí.
Že slova jsou velká, lidé malí,
Že sedíme tam, kde dříve jsme stáli.
Že ústa mu mluví, smysl nezná,
že budoucnost minulosti své chyby přizná.
Že voda stále omílá strouhu,
že nemáme už sílu a nemáme touhu.
Že neznáme druhé ani sebe
a věříme, že odpustí nám vymyšlené nebe.
Že žádáme odpovědi, kde jsou?
Že hledáme chyby tam, kde nejsou.
Že to všechno a víc pluje mi hlavou,
že povahu mám dravou a taky hravou.
Že chodím po městě, mám kašel,
a mám velkou radost, žes mne našel.
Že sedím na lavičce a mám rýmu,
že přemýšlím moc a nevyhnu se spleenu.
Na chvilku zavřít oči a jen mlčet
a ne pořád přemýšlet, před tribunálem světa klečet.
A třeba chvilku ležet , pozorovat nebe
v celé jeho kráse, máš mně a já mám tebe.