Příteli já Tě milovala

Ležím, svádím boj s polštářem,
a kapky stékající po střechách v okapy,
vypráví příběh Tvůj a můj..
Příběh, jenž dal dohromady „nás“.
Vzpomínky hladí jak hedvábí,
jak odchod Tvůj mám brát snáz?
Když city vnitřek trhají na cáry,
a naříkání vsává se do obláčků páry..
co ve vzduchu se rozplynou..
Bez důkazů, že někdy existovaly..

Zbyl jen obrázek co malovala jsem,
polyká slzy, rozmazává obyčejnost tužky..
jak snadné je vzít do dlaní teď nůžky,
a obrázek jen tak rozstříhat..
Pak kousky papíru posbírat a říct si ..
Milovala jsem ..
Milovala jsem upřímně přítele,
co symbolem byl mi velké naděje..
a paprskem gesto – když se usměje ..
Rozčísl zataženou oblohu ..

Jak malé děcko, kaju se před Tvou vůlí,
jak ráda řekla bych Ti, již zlobit Tě nebudu.
Však nejde to, musím dospělou být,
i když chtěla jsem Tě za ruku vzít,
a svůj obyčejný život s Tvým propojit,
ač už jen myšlenkami..
A teď? Opět život směje se mi za zády,
chápu že chyby dělám a dělala jsem,
ale já nechci !
Být ač jen chvilkově, tím opuštěným psem,
co vyje na nedosažitelný měsíc ..
jak přála jsem si, být Ti víc ..
Jak přála jsem si, abys příšel a přijmul rameno,
rozplakal se a nechal slzy v triko sát,
a já cítila, že zábrany padly,
a Ty, máš mě bez pochybností rád ..

Netoužila jsem po lásce, Ty to víš,
ani po slovech.. mám Tě Káťo rád ..
Stačilo se jen, podívat do Tvých očí,
a já věděla, že vše je tak jak má být,
že můžu s Tebou v objetí chvilku snít..
A ty pak se smíchem polehtáš mě na duši,
jaký jsem snílek a bláznoství mi sluší..
Jak naivní dokážu být a přesto dokážeš,
to praštěné stvoření mít rád,
být mu oporou, víc než prostý kamarád.

Nemám sílu, nejsem dost silná na to,
abych dokázala vzdorovat tomu,
jenž přinutilo Tě o smrti uvažovat,
a tak, nemá cenu zdržovat,
Tě od tvého rozhodnutí,
ja nebyla to naplnění,
k životu ..

A tak čistým srdcem přítele,
bez milující lásky ..
zatahám naposled za provázky,
přátelských slov ..

A citově vyjádřím .. příteli, já Tě milovala …
Navěky zůstaneš mou součástí.. ať jsi kde jsi …. Tvá „K“