Vlaky bezejmenných nádechů

Krajina tříští své hroty do mihotavých dálek,
hroty těch bezmála šípů,
co stačily zasáhnout pár srdcí
ještě otevřených v dnešní době
jen tak pro lásku...

Myšlenky potí se mi na krku
a komu je vedro, ať radši nemyslí...

Za okny vlaku se klíží naftové skvrny,
zrcadlící obrázky,
jako Tvoje oči,
co včera nechtěly jít spát...
Nikdo je nevidí...
Tak jako já
Nikdo je nevnímá
Tak jako já
Nikdo jim nevěří

A snad netuší,
nevětří ve vzduchu,
na co právě myslím...

Netuší, že věříš všemu
jako já...

Vidím Tě - jsi Měsíc
v bludném hábitu
A Slunce rozespalé
A démantové nebe
stvořené pro vzpomínky
A taky pouťová kytka
bez marnivých snů

Říkají, že jsi nic,
jen jméno na internetu,
bájný hřebec,
možná že máš křídla...
Jsi snílek nedosnilý
Nebo ten kluk z ulice...

Oni nepoznali naftové skvrny
do detailů v tom vlaku,
jedu zrovna za Tebou
a počkáš mě na nádraží
s kytkou...
(Nechal jsi předtím vydražit své písně)
Přemýšlí o životě,
jak by se měl žít...!

A neznají Tebe!!!

Nevidí dne před večerem...
Nevidí, co se bude dít...
Připadám jim odtažitá...
Myslím na Tebe...
A na Olomouc...

To neřešte, lidi, beztak máme společnou
jen tu cestu...