Růže ze skla..

Kráčím ulicí,
nesplněných přání
a v dáli slyším
dítě plačící,
co nepoznalo něžný dotyk dlaní..
Ten, co pro mě je vším..

Pomalu procházím,
marnou touhou po vítězství..
Po kamenné cestě žalu,
kde směr stále nenacházím..
Snad osud mě dovede ke štěstí..
Snad mohu mu pět chválu..

Pomalu spěchám..
Pomalu naplno běžím,
s hlavou plnou nesmyslů jsem klesla
kamsi dolů.. Nic nevnímám,
všechno řeším,
s sebou si nesu růži ze skla..

Která nedokáže potěšit vůní..
Sladkou a vonnou,
nemá měkké okvětní lístky..
Ale má trny,
a já v ní nesu svou duši temnou,
na které jsou jen šrámy a bolístky..

Cítím to, musím jít dál, stále vpřed..
Dál jen bez cíle bloudit..
Ve svých stopách se motat zmateně,
a o ničem nevědět..
A vy nemáte právo mě soudit..
Nejsem vaše otrokyně..

Utíkám, před oprátkou z peří,
kterou chcete mi nasadit,
dech se mi zkracuje,
život dál běží,
nemohu zastavit..
Dusot můj se od vás vzdaluje..

Vzdaluje, avšak jinak než si myslíte..
Růže z ochablých prstů padá,
na milion střípků se tříští..
A vy o ničem nevíte..
Srdce mi usedá,
smutek z něj prýští

Má duše vzlétá..
Kam? Snad k nebi,
já už to nevidím,
tak odpusťte mi, růže ze skla nevzkvétá
každý přece dělá chyby,
to já vím..

Já asi udělala tu největší,
podle vás.. Vás všech
Já nevím..
Letím pryč, vstříc štěstí..
Snad.. Snad už vám bude lépe..
Beze mne, pro vás jsem jen smetím..

Vím to, vím.. Slzy mé padají dolů,
mění se ve smutný déšť marnosti
Já se ale neohlížím zpět
Letím vpřed, do ráje Padlých andělů,
kde mám již otevřenou bránu věčnosti..
Vítají mě tu s úsměvem.. Slyším je písně pět..

Prý patří mě, tak mě tu vítají,
usmívám se - skoro bych to už zapomněla
Jsem šťastná, narostla mi křídla holubic..
Své pocity tu nijak netají..
Ráda bych s nimi dováděla..
A prý mohu, zvou mě k sobě..

A stále jen blíž..
Nesmělý krůček vpřed..
Slzy dávno zmizely,
a já konečně odhodila ten kříž,
co mě tak tížil..
Hry, zábava, smích -
- ty tu na mě čekaly..

Rány se celí,
úsměv zdobí mou tvář,
taky jsem došla ke svému cíli..
A život.. Je jen lhář..!!