(beze jména)

Podívej se! To je ona!
Ta co bývá poblouzněná.
Po vesnici běhá, křičí,
proč ji život tolik ničí.

Všichni lidé tady v kraji
ji už dávno dobře znají.
I když chce být pořád sama,
nemohla být nepoznána.

Bojí se a všech se straní,
byť by dotykem svých teplých dlaní
mohla zklidnit duše všech,
při cestě na druhý břeh.

Bývala to holka milá,
každému se zalíbila.
Pak však zcela z nenadání
přišla chvíle umírání.

Zhroutil se jí celý svět,
nenašla již cesty zpět.
Člověk tolik nejmilejší
již tu dívku nekonejší.
Na hřbitově o hrob více,
odešel – a nevrátí se.

Jako tisíc let je jeden rok,
rozhodla se pro špatný krok.
Ten jí od pevné zemi dělí.
Skočí! Padá! Ona letí!

Cožpak vůbec netušila,
jak mi bylo, když tu žila?
Běhala, křičela,
život si zničila.

Proklínám se, i své bytí!
Kdybych řekl, co k ní cítím!

Teď jsem já na jejím místě,
hledám vhodné útočiště.
Z útesu se dolů koukám,
v naději však pevně doufám.

Uvidím ji, ne však teď,
ale za víc, jak tisíc let!