Anděl

Zvoním u dveřích známých
a myslím na naučené kroky,
přemýšlí také o pár věcech vážných,
haló, vy tam za dveřmi, stojím tu roky!
Dveře se pomalu a neslyšně otvírají
a já chci už něco o čase říci,
ale po pohledu na Tebe dech se mi tají
a něco vytknout Ti už nebudu moci.

Předemnou se zjevil anděl,
já jeho krásou jsem oslepen,
pohledem na Tebe jsem oněmněl
a vůbec si nevzpomínám čí jsem.
Anděl překrásný tu celý v bílém stojí,
jen se na mě usmívá,
ta nádhera získala si duši mojí
a srdce píseň o lásce zazpívá.

Tvé tělo snad sám Bůh vytesal,
určitě je to jeho mistrovská práce,
žádnou chybu či nepřesnost na něm nenechal
a všechno na něm je křehké jako malé ptáče.

A ty Tvé překrásné vlasy, honosící se barvou černou,
mají svou vlastní nebeskou svatozář,
chlubí se svou vůní jemnou
a zahalují tu nádhernou tvář.
Ruka má je s úctou hladí,
v soutěži jemnosti by s nimi hedvábí prohrálo,
jsi můj anděl co mě ve snech svádí
a přál bych si, aby se mi to jen nezdálo.

Oči jako hluboké tůně má,
v nich jisřičky se na okolí smějí,
záře hvězd se jim nevyrovná
a při smutku se ty jiskry chvějí.
Pohled Tvých očí mě očaroval,
stále mě to k nim láká,
já pouštěmi i mořimbych pto ren pohled putoval,
ať je to k nim sebevětší dálka.

Není zhola nic na světě,
co mohlo by se rovnat Tvé úžasné tváři,
nic na této planetě,
co tak dlouho a vytrvale září.
Nemohu pro tu krásu najít vhodná slova,
tak očarován sem jí,
že tají se mi dech zas a znova
a všechny smysly mé o ní ve spánku sní.