Pád...

Padá, padá do závěje,
volný, jako pětileté dítě,
život nezná, jen se směje,
neví, že sám lapí se do sítě.

Padá, padá z vysokého mostu,
jako životem potrestaný sebevrah,
život poznal, poznal pomstu,
jen nedokázal překonat ten strach.

Padá, padá za ní z kopce dolů
tvrdě, jako utrhnutý květ,
a kdyžuž jsou téměř spolu -
svět se zbláznil - padá zpět.

Padá, padá do dřevěné skříně
jako Lucinka do Narnie,
zem slehla se po dívčině,
a ho prokletá láska opije.

Padá, padá do cizího náručí,
jako člověk bez přítele,
srdce zradí, rozum poručí,
a teď? Procházka v kostele...

Padá, padá, do temné noci,,
jako z hospody vykoplý pes.
Není, už není mu pomoci,
pohleď jak hluboko už kles...

Padá, padá z kamenného chodníku,
jako když kůň shodí jezdce,
chce skočit z vysokého slamníku,
hůř se dělá, říká lehce...