Ticho

Ticho

Depresivní vábení,
Někdy jak mé mámení.

Tolik slov k téma tichu,
když nepotřebujeme už nit v uchu.

Kdo by zabýval se básněmi,
Když někde přímo nad námi,
Žije jeden starý poustevník,
Používající slova jako obratník.

Tomu někdy skrytě závidím,
Že i tikání a buchot srdce proměním.

On si jen tak v koutku sedí,
Přitom k nebi skrytě hledí.
Je to člověk zvláštní tuze,
Ještě že pod zemí neleží v mlze.

Možná by ho byla škoda – mudrce,
Který prý navštívil i měsíce.

Kdepak asi přechovávají ty divy,
Které vyrovnají moje chyby.
Vážně by mě totiž zajímalo,
kolik lidí tohle dojímalo.

Nejspíš jenom tiché praštěnce,
Které oslovily moje slovnice.

Buďte rádi, že jste mluvní,
Protože řeč občas vázne a to hlavně slovní!
Ticho by asi bylo černavé,
Bez přátel zataženo chápeme?

Klid proto raději vypustím,
Než dorozumívat se dojetím.

Já mluvit, zpívat ráda bych uměla,
Abych v šeru napodobovala slavíka.
On má totiž nádherný hlas,
Který projasní nejeden tichý klas.

Oslavujme, mlčme, ale hlavně žijme,
Aby za rok zase mohly říct: Měj mě!

To ticho…