Brána do nebe

Jdeš sama pouští,
kde slunce svým žárem spaluje,
vítr do dun maluje,
zrnka se na slunci třpytí.

Bloudíš, sucho v krku máš,
tvůj život jiskru ztratil,
jako domeček z karet se zhroutil,
oči pro pláč ti zůstaly.

Místo srdce tvrdý kámen,
kalný zrak máš,
ani nevíš co hledáš,
či už si něco našla.

Slunce zapadá za obzor,
paprsky vzaly sebou teplo,
zmizelo i denní světlo,
nastala chladná noc.

Tma na poušť padla,
písek odráží světlo měsíce,
obklopen hvězdami tisíce,
jak krásný pohled to je.

Je to sice krásný pohled,
ty jej však nevnímáš,
se slzami v očích vzpomínáš,
na ten krásný život.

Tvé srdce na písku zůstalo,
tělo o kousek dál leží,
pochopit to jde stěží,
proč z něj duše odešla.

Otevřela se před ní brána,
brána vedoucí do nebe,
kde viděla ve světle tebe,
jež si čekal na ni věrně …