Vím

VÍM
Vítr si jemně šeptá známá slova,
opakovat si je bude tajně, jako já - zas a znova..
Stále stejná píseň dál bude sladce sálem hrát,
o tom jak člověk člověka snad neměl milovat.

Míval si mě v náručí a přece nebyl jsi nikdy jenom můj,
když od tebe odcházím, toužím slyšet tvoje: ,,stůj!“
ale Ty mlčíš - Neříkáš vůbec nic
a já najedno toužím křičet ,,Miluji Tě“ z plných plic.

Obloha se zatahuje, přichází mraky
možná, že kdybys mohl, tak křičíš taky.
Vidíš to, přichází bouřka a s ní i blesky
píšu o nás dvou a papír pokládám na černé desky.

Vzpomínám na ten náš začátek,
a možná, že chtěla bych to vrátit i nazpátek.
Od prvního polibku se toho tolik stalo
a víme oba, že toho opravdu nebylo málo

Na podzim spadl ze stromu poslední list,
na světě je spousta nádherných míst.
Nechal se unášet – jen tak volně nechal se nést
na místa, kam chtěla sem se Tebou nechat vést

Vzpomínej na oči, do kterých ses tak dlouze díval,
na rty které tak krásně si líbal.
na tváře, na kterých usměv pro Tebe býval,
na to jak rád si tohle všechno míval.

Krásna chvíle ranního rozednění
a s každou chvíli se mnoho změní,
víš to stejně jako já, že čas se nedá zastavit,
snad trochu chtít, tak mohli by jsme se mu postavit.

Možná, že pro tebe to nemá význam žádný
vím, jak jsou cesty lásky zrádný
Možná, že třeba i nějaký má,
jenže jaký, to se moje srdce často ptá.

Dívám se na ne nebe, myslím na tvoje oči
jak to všechno začalo a tak blbě končí!!
Snad budeš mě jednou mít víc než rád,
ale už věřím tomu, že srdce může na lásku umírat.