Vlk a Karkulka

Byl jednou jeden vlk,
barvou šedý.
A ten vlk tuze krutý byl.

Čekal u cesty,
co rostou bedly,
na Karkulku si políčil.

Karkulka červená,
přišla – rozpustilá,
hopsala tam,
co rostl vřes.

Košík strachy upustila.
Tiše štěkl: ,,Moje milá,
neboj se,
já jsem přece pes“.

A ona hloupě uvěřila,
nezkušená – bylo jí 17.
Kráčela sličně,
jako víla,
a vedl ji – šedý samotář.

Tam na mýtině,
lesním mechu,
opatrně ji položil.

A hezky klidně,
beze spěchu,
spoustu věcí jí vyložil.

Dívka byla překvapená,
ze začátku i nakonec:
Nebyl to pes, vlk,
velká změna
- a ona už je celá žena,
po lese vodil ji myslivec.