Jak jí bylo, než ji našli

,,Na dně moře bez vody,
vyčerpaná u pramene,
žiju jen dílem náhody,
kapku života omezeně.

Nešťastná křičím,
šťastná vzlykám,
špatně se líčím,
jít chci nikam.

Šaty svoje v prachu peru,
vařím z odpadků,
hovím si v maléru,
patřím na skládku.

Na chodníku skvrna,
flek na kabátě,
nejhoršího zrna,
balancuju na blátě.

Šílená bolest zubů,
chybějící dech,
působím jako voodoo,
jsem želva na zádech.

Bezmezně nepotřebná,
trpěná okolím,
ne člověk ani žena,
zabij mě – čímkoli.“

Nakonec to udělala sama.
Divíte se ?
Nic jí přece nechybělo...
Myslela,
že ani ona nebude chybět...
Mýlila se.