Příběh vypravěče

Postava muže sedící v temné uličce mezi domy. Smutně osamělá... Vydechuje bílý kouř. Vypráví příběh, zázrak o lidech, kteří lepší než ona jsou. Příběh o dívce tančící mezi hvězdami. Sníh jí dává naději že najde posluchače, ovšem ne na dlouho. Naděje hasne jako poslední. Ovšem přece jen hasne...

V prázdném světě, kde vše ničím není
a kde život snem přál by se stát,
sedí, bez pohnutí shrbený stín.

Šerem, které jindy spánek ruší
a nedovolí nám klidnými být,
se nyní line tichý zpěv.
Píseň o dívce, jenž jistě tuší,
že tančit mezi hvězdami mohla,
jen chtít.

Jen jinovatka na dlouhých řasách
chladí vypravěče svoji tíhou,
která náramnou zdá se být.
A on sám, sám se svou smutnou pýchou,
touží vyměnit osud.

Osud svůj za ten, jenž je hodný poslechu.

Vtom se na něj lehce sametové vločky snesly
šeptajíce o krásném bílém světě.
Zářivé vločky, jenž naději do srdcí lidí vždy vnesly,
už od doby co je svět světem.

Naděje však přestala zářit,
když viděl jak mu taje na dlaních.
A on neschopen plakat,
sám, tak sám ve svých tajemných přáních,
ztratil se.

Už neni nikdo,
nikdo vzpomínající na dívku, jenž mohla tančit mezi hvězdami.