Závěť

Neplačte pro mě až jednou zemřu,
ti kterým jsem byl drahý,
stačí se jen dívat, naslouchat,
budu tu navždy s vámi.

Šeptat vám do ouška budu šumotem listí,
až půjdete větrného dne alejí plnou stromů,
dotýkat se vás budu,
kapkami deště,
které necháte dopadat na svůj obličej.

Problesky slunce mezi listím,
vlnky na hladině rybníka,
zpěv ptáků za mlhavého rána,
i ta mlha sama,
to všechno budu já.

Větrem budu vám čechrat vlasy,
spadané listí,
část mého těla,
obklopí vám nohy.

Za bouřky uslyšíte moje hlasy,
to když budu mluvit nahlas,
provázeno blýskáním mých očí,
někdy krupobitím.

Ráno budu se na vás dívat kapičkami rosy,
přízemními mrazíky budu vás vyhánět z postelí,
svítit vám na cestu východem Slunce,
těšit vás jeho krásnými západy.

Podíváte-li se na bezmračnou oblohu,
ztratíte se v mých očích,
ucítíte můj pronikavý pohled,
když svítit bude Slunce,
v noci něžně Měsícem,
budu se dívat.

Budu pořád s vámi,
kdekoli,
kdykoli,
neplatí pro mě čas,
jsem jím sám,
jsem všude a navždy.

Nesmutněte pro mne tedy,
až jednou umřu.