Dětské strachy

Bojím se přehnaně,
ať se Ti nic nestane.

Do svých strachů
míchám
vlastní dětské noční můry.

Jen nešťastná,
a pořád sama,
hádky doma,
peklo ve škole.

Nikde nikdo,
žádný úsměv,
život v temné komoře.

Touha nežít
- každé ráno,
vítala jsem
jako Smrt.

Dobrá kniha zbývala,
hra na hrdiny
- tam silná
jsem se nebála.

Tátovy noční návraty,
zbytečně velké útraty,
křik, strach a piva pach.

A chladný domov
bolel ještě víc
- bez účasti,
bez citu,
jinak nic.

Stopy zůstaly,
já navždy pošlapaná
- a utkvělou touhou
(dobrou matkou být)
- ovládaná.

A tak se bojím přehnaně,
ať se Ti nic nestane.
Ubráním Tě před celým světem !
Ale před sebou to nedokážu.

Odpusť,
znovu a znovu,
ve vnitřním monologu
- důvěru dát je kříž.

Snad už brzy,
přes marné slzy,
řeknu:
Leť do světa, už smíš !