Závrať.

Stojím si tu jen tak,
jen zábradlí, okraj přehrady,
za sebou cítím ten tlak,
tlak obrovské masy vody.

Přede mnou hloubka zeje,
jako beznaděj nezměrná,
stáčí se,zvolna stáčí,
do matoucí spirály víru,
každý okruh saje,
saje myšlenek sílu...

Staženým hrdlem,
dech s námahou se prodírá,
lepkavá pavučina smutku,
svírá divnou mocí,
smyčka na krku do kůže se zatíná,
obrovský balvan na ní visí,
jako hříchy všech nocí...

Jakýs temný stín, před zesláblým zrakem,
třepetavě poletuje,
mámí k sobě skuhravě sípavým hlasem,
vemlouvavě provokuje...

Její žhavý zrak už propaluje duši:
pojď, jen pojď,učiň jeden krok,
vzlétneš spolu se mnou,
navždy budeš jenom mou,
jen já jediná tě mám ráda,
pojď, ostatním ukážem záda...

Pohled sám už v hloubce mizí,
svět kolem připadá tak cizí,
vtom za mnou houkne syna hlas:
Mámo, nezírej tam dolů zas!
Bere mne za ruku a od zábradlí odvádí,
Jdeme jen někam k vodě, kde ostatní dovádí...