Bílá růže starého strážce

Bílý plátek okvětní vodními kruhy padá,
hlubina rozkvétá úsměvy lidských rtů.
Bílá růže ztratila svůj šat,
dala něhu lásce, nechce zažít pád.
Odhodila v dáli svůj bílý stud.
Štíhlé tělo bez trnů,
bílé kadeře s krásou dětských křtů.

Bílá růžička úsměvem očí se dotýká,
pohlazení jemných bílých prstů.
V zahradách smaragdů lásky vykvétá,
sám anděl z peříček její krásu splétá.
Zahrada sněhobílá, ze skutků dobrých srdcí,
zem kde pravda s upřímností si tyká.

Brána s tváří anděla,
starý strážce tiše si melodii neznámou brouká,
na harfu ze své smysli si brnká.
On rádcem mým dojemným,
bránu otvírá jen polibkům něžným.

Brána do hlubin srdečních,
brána do upřímnosti k růžím bílým.
Klíč v srdci mám,
tobě navždy jej odevzdám.
Zamkni prosím starou bránu,
strážci prosím poděkuj.
Upřímné stáří povinšuj.

Odchází nesmuten v očích jas.
Uhlídal lásku,dal dohromady nás.
Nedal bolesti bránou tiše jít,
dnes mohu pod hvězdami o lásce snít.
Děkuji lásce děkuji starému strážci.
Jsem tvůj, jiných již býti nechci.