Snad jednou najdu klid...

Snad jednou najdu klid
tam u Nebeských bran
oděná v bílém rouše,
co přestože hladké je – kouše.

Zaklepu pokorně holýma rukama,
bosé nohy budou mě studit
o chladnou mramorovou zem,
nad kterou je však každý již povznesen.

Zašeptám pár tichých slov,
v nichž budu prosit o odpuštění
hříchů svých všelikých.
Nejen těch drobných – hlavně těch velikých.

A jestli dojdu odpuštění
a budu moci vstoupit,
pokloním se všemi směry.
Jako díky, díky za klid.