Malý princ

Já toužím vám pohádku vyprávět,
pohádku plnou soucitu a něhy,
o princi, jenž poznal lidský svět,
o princi, jenž miloval hvězdy.

Se zlatými vlásky větřík si pohrává,
zatímco princ své tři sopky vymetá.
Zatímco baobaby zdolává,
zatímco snáší se růže prokletá.

Růže, jenž jej svou krásou uchvátí,
svou vůni přesladkou a třemi trny.
Růže, jenž zdá se býti pohádkou,
růže, jenž metá pod nohy drny.

A princ, polapen kvítkem bezbranným,
uvěří všem jejím hloupým slovům,
co si jen počne se srdcem spoutaným,
ach bože, odolá růžovým svodům??

Není však snadné růžičku milovat,
využije tahu divokých ptáků.
Jen samotu může květince darovat,
zanechat napospas přetěžkým mrakům.

A tak se toulá, toulá se po hvězdách,
slyší je naříkat ze spaní.
Zmučená tvářička ukrývá hvězdný prach,
když v dálky hvězdné uhání.

Jednoho dne setká se se Zemí,
jen samý písek, slunce a had.
Smutek vší v přetěžkou bolest se promění,
když hádek se snaží slůvky jej udolat.

Pak potká lišku, krásnou a hebounkou,
jenž touží býti spoutanou.
Země se skrápí slzičkou lehounkou.
když lišce jen vzpomínky zůstanou.

Princ, jehož duši bolest spřáda,
usíná v poušti na pokraji sil.
Snívá o růži, jež snad ho má ráda,
o jejím světě, jenž tolik jej polapil.

Pilot, co na poušti letadlo spravuje,
okouzlen zlatem princových vlásků,
lahodnou vodu človíčku slibuje,
jenž neodpoví na otázku.

Ach žal je veliký, hádek je záchranou,
bolestnou, záchranou jedinou.
Když padá k zemi, láme v kolenou,
snad s růží v objetí spočinou.