Pod rozpadlým domem

S výdechem svým,
já ztratil jsem sil,
nad zbořenou zdí,
kde stín se můj svil.
A v žáru slunce,
které za noc zapadá,
přichází smutná
a těžká nálada.
Jen hřích můj tu srčí,
jen doteky rtů trnů,
mou lásku mi ničí,
snad touhou tu zhynu.
Nad temništěm touhy,
chce se mi řvát,
slzy jak kroupy,
z očí jdeš krást.
Neznám já pocit,
že byl jsem kdy šťasten,
osud mě moří,
tak píši tu básně.
V plynulých slovech,
rozpouštím smutek,
na ostří hrotech,
zkouším tu utéct.
Nehledím vpravo,
nehledím vlevo,
nehledám právo,
už bylo zatraceno.
Nesměj se bože,
že žiju jak žiju,
že slova jsou nože
a žluč v kávě piju.
Nadměrným hlukem,
vytržen jsem byl,
stal jsem se klukem,
co ztratil svůj cíl.
Nad krajinou se vznáší,
hejno černých vran,
co smrt přináší,
v bolesti ran.
Pod rozpadlým domem,
kde našel jsem cíl,
říkám všem sbohem,
jsem rád, že jsem žil.